Co je LuckyCats?
Jsme malý rodinný azyl (útulek) pro kočky v Brně – Ostopovicích.
Zajišťujeme odchyt, veterinární péči, socializaci a především hledání nových domovů pro toulavé a opuštěné kočky.

Dbáme především na

  • zdravotní stav – každou přijatou kočičku zbavíme vnějších i vnitřních parazitů, otestujeme, naočkujeme a ve vhodný čas vykastrujeme
  • kvalitní stravu (granule a konzervy, doplňky stravy), pitný režim (fontánky)
  • socializaci – kočičky zvykáme na návštěvy, psy, stříhání drápků nebo vysavač
  • kontrolu populace – kočičky čipujeme a ve vhodném věku kastrujeme (kastrujeme také plašanky, které se vrací se na místo pobytu)
  • „chovatelský servis“ – rádi poradíme či pomůžeme všem, co si od nás kočičku adoptovali a kdykoli během jejího života se s něčím potýkají
Cílem naší práce je umístění každé kočičky do vhodné rodiny.

Jsme pouze přestupní stanice a snažíme se, aby se kočičky u nás nezdržovaly déle, než je nutné. Neumisťujeme ale za každou cenu. Nové rodiny v rámci možností dobře prověřujeme, zjištujeme podmínky do kterých kočička půjde. Vyloženě nevhodné zájemce se nebojíme odmítnout, ale kdo aspoň trochu chce, tak se s námi domluví.

Detailní podmínky v útulku viz Provozní řád.

0 Přijatých zvířat celkem
0 Umístěných kočiček
Kočičky, které prošly naším azylem, a už mají nový domov
0 Umístěných pejsků
Občas přijememe do dočasné péče i pejska
  • *rozdíl mezi počty přijatých a umístěných tvoří kočičky vrácené po kastraci do původní venkovní lokality a kočky uhynulé

Historie azylu

jak to všechno začalo

Od dočaskování psů k LuckyCats

Azyl pro kočičky LuckyCats vznikl velmi postupně a nenápadně. První kotě jsem nalezla v srpnu 2012.. nikdy předtím jsem se s kočkami nesetkala, měla všechny ty předsudky o vzteklých a mstivých potvůrkách, které akorát přenášejí nemoci. Nicméně to byl živý tvor, na ulici jsem ji nechat nemohla. S naivní představou, že „se to nějak udělá“ jsem ji přinesla do zaměstnání.. a podařilo se: udat malou Amálku kolegovi. Dál jsem se začala věnovat dočaskování psů pro Československý kastrační program a žádná kočka se mi do cesty dlouho nepřipletla. Až do léta 2014, kdy se na zahradu k babiččině sousedce přitoulal Toffy. Usoplená hromádka neštěstí, která odmítala odejít. Sousedka jej nejdřív hodila přes plot zpět na pole, ale on se vrátil a krom toho, že si tím zachránil život, nevědomky založil náš azyl.

Toffyho jsem v krabici, pěkně metr od těla odnesla na veterinu s tím, že po prvotním ošetření pošupajdí do útulku – co já s  kočkou. No nejdřív mě paní doktorka přemluvila na 5 dní infuzí.. během nichž mi Toffy většinu předsudků vymýtil. Možná bylo štěstí, že jde o maincoona se psí povahou a byl mi tak bližší, těžko říct. Ale když si začal přešlapovat ležíc mi na břiše, bylo rozhodnuto. Začínala jsem opravdu od nuly, bez jakékoli představy co taková kočka potřebuje, takže jsem z veteriny odcházela překvapená a obtěžkaná přepravkou, záchodem.. no znáte to. Následující vývoj už byl poměrně rychlý. Bylo mi líto Toffyho samotného doma, když jsem byla v práci… tak dostal kotěcí kámošku Elu. Jenže Ela divočila, na to Toffy nebyl zvědavý… tak Ela dostala Lotynku, kotě z Koček SOS Hodonín. Další osudové setkání, ze kterého čerpám dodnes. Nebojím se přiznat že vše co o vedení útulku vím, vím od Lucky a Nadi, které mi vždy poradily a pomohly.

Nicméně to byly pořád jen moje kočky… Samozřejmě jsem začala nacházet další a moje garsonka už jim byla malá. Vznikly tedy první dočasky. Během zhruba roku a půl jsem spolupracovala celkem se 4 rodinami, které byly ochotné se o kočičky starat, zatímco já jsem jim zajišťovala materiální vybavení a inzerci. Jenže objíždění dočasek se stelivy a následně se zájemci začalo být s narůstajícím počtem kočiček unavující. Poprosila jsem svoji babičku, zda bych pár koťat nemohla nechat v pobytové kleci v její garáži. Dál je vám to asi jasné. Z páru koťat se stalo až 10 kočiček a když nám suterénní prostory přestaly stačit, přesunuly jsme se do těch současných, 38m2 unitř a 15m2 voliéry, kde jsme šťastní.

Bez koho by to nešlo

moje rodina
moje rodina
Bez mojí rodiny by to bylo velice těžké. Ať už jde o poskytnutí prostor, pomoc s péčí o kočky a v neposlední řadě finanční podporu.
Lucie Pokorová
Lucie Pokorová

Předsedkyně spolku, vedoucí azylu

Vždy jsem byla pejskařka. Pejska jsme měli od mých 12 let, a ani tehdy, ani později mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Po jeho úmrtí jsem adoptovala dalšího a postupně přibírala další v rámci dočasné péče. Ke kočkám jsem si vztah hledala, tvrdial jsem, jak je nemusím ale pravda byla taková, že jsem...

Co všechno děláme

  • Adopce novými rodinami
  • Vracení ztracených mazlíčků domů
  • Kastrační program
  • Vzdělávání a osvěta

Řekli o nás